La Fargeův román vypráví o zdech, jež kolem sebe budujeme, abychom odolali pocitu samoty a úzkosti z toho, že nás druzí v úplnosti nepřijmou. Vypráví o tom, jak křehké tyto zdi jsou a jak sebemenší drobnost může způsobit jejich zhroucení. Pojednává o snílcích a vyděděncích, kteří unikají z nesnesitelné všednosti. V Nočním oceánu nenarazíme na kosmické entity, ale pozvolný sestup Mariny Willett, profesionálky v racionálním mapování lidské mysli, do bezbřehého vesmíru zraňujících a manipulativních slov není o nic méně děsivý než věcná líčení podobného procesu v Lovecraftových povídkách.
(...) A kniha je jako noční oceán, chtělo by se dodat po přečtení románu. Je bezpečnější sledovat jeho hypnotické vlnění z břehu, ale nutkání vstoupit do něj a utonout je silnější.