Budu dělat za drogy

(...) Autobiografické postřehy útočí na instituci rodiny jako zdroj budoucích životních traumat. Drsnou popisností a nevybíravým jazykem shazuje na zem veškeré autority, všechen řád, jenž je běžně považován za posvátný a nedotknutelný. V publikaci se ovšem nenápadně prosazuje také spodní proud, který je svědectvím, jak i cesta nihilismu, radikálního odmítnutí všech jistot, musí dbát na to, aby nesklouzla do své vlastní pózy. Co kdysi fascinovalo svou šokující provokací, se již dnes často stává kulturním produktem, jenž je s to zajistit umělci pohodlnou existenci. Možná také proto se do prózy Budu dělat za drogy vkrádá mezi řádky smíření, nepatrný soucit s lidským údělem, ač v jádru zůstává stále radikální a nadmíru explicitní. Excesivní síla takřka všech forem uměleckého výrazu Lydie Lunch je nosnou linií její tvorby, v níž není lehké uléhat, která nutí k odporu a stavění se do opozice. Tato nejasná síla vtiskuje knize její přitažlivost a slibuje nevšední čtenářský zážitek.