(...) Je to kaleidoskop vzpomínek na rázovité figurky, s nimiž se vypravěč potkával v době svého dětství a dospívání. Máme se tak možnost seznámit s pouličním fotografem panem Hubrem. Ten se stal zaměstnancem vlastního podniku poté, co mu jej komunisté znárodnili. Jako výtvarnou performanci si můžeme vychutnat horolezecký výstup místního výtržníka Bédy Nohela na sousoší městské kašny; odvážlivec spadl a stal se nechtěně na čas součástí skulptury. Vypravěč obdivuje pana Felixe Horáčka, jak se postupně vyrovnával s blížící se smrtí, a proto po částech rozprodával svůj majetek. Nejtragičtější figurku pak představuje Karel Frantinec. Vynikající vypravěč, ale neschopný holič, který byl zákazníky oblíben jen pro svůj dar řeči. Nechal si vytvořit reklamní fotografii složenou z více snímků, která zachycovala fiktivní dlouhou frontu před holičstvím. Když na něj později dolehla samota, zohavil se břitvami a zbytek života strávil v ústavu pro choromyslné. Na závěr celé prózy se vypravěč prochází metaforickou přehradou vzpomínek a slov. Kopeckého styl je velmi blízký nostalgickým prózám Bohumila Hrabala: jak prostorem rodného maloměsta, tak i obdivem k postavám hravým, ale i k těm kráčejícím vstříc smrti.