(...) Formulování a precizování literárněteoretických myšlenek je pro Záznamník typické. Červenkovy komentáře přerůstají v systematické, teoreticky náročné úvahy, jejichž leitmotivem je versologie. Kontrapunktem jejím - a teoretické roviny vůbec - je Červenkovo rybaření: úvahy o problematice metra a iktů volně přecházejí do záznamů o počtu ulovených ryb, o místech, kde berou, a o použitých návnadách. Tematický rozsah knihy je ovšem širší. Opakovaně se autor vrací k problematice náboženství. Polemizuje s křesťanstvím, jež dle jeho názoru poskytuje malou naději. A nutně se samozřejmě dotýká politiky. Červenkův postoj je jednoznačný. Je založen na jasném odlišování " my" (zakázaní) a " oni" (mající moc, v jednom z posledních záznamů přímo postaveni proti zájmům " dobra"). Červenka nepřipouští žádný kompromis; jak se doba proměňuje a komunisté jsou ochotni být liberálnější, zdůrazňuje, že nesmí vznikat dojem, že " nám" komunisté vycházejí vstříc z vlastní dobré vůle...

(...) Červenka v tomhle měl jasno: mohl se cítit jakkoli mizerně a skepticky, k čemuž mu poměry dávaly dosti důvodů, ale jeho "nedostanou", jak si sám analyzoval v jednom zápisu. Dokud má v rukou a v hlavě pevné nástroje analýzy, potud má v rukou také svůj osud, o tom nejspíš nepochyboval. Aspoň ne ve svých záznamech. To jim dává zcela jiný tón, než je ve známých denících Jana Zábrany nebo Ivana Diviše, v nichž často jen marnost je nutí se proti ní znovu postavit. Tady není žádná "vanitas", skepse ano, zdrženlivost samozřejmě, intelektuální střídmost jistě: naštvanost nezbytně. Ale depresivní ten deník není ani chvíli.(...) Červenka se rozhodl zveřejnit svůj deník ve chvíli, kdy tušil, že jeho čas se krátí. Má to do sebe cosi romantického a osudového, ale nikoli v nějakém pokleslém záhrobní smyslu. Jeho povaze muselo být protivné všechno okázalé a efektní: každý jeho zápis je vlastně opakem povrchnosti a lehkosti, se kterou by jiný člověk zápis v dobré vůli provedl.