(...) Oproti předchozím románům, divoce karnevalovým knihám Nesmrtelný příběh (1997) a Noční tango (1999), je Truchlivý Bůh vystavěn jako v podstatě přehledné lineární vyprávění se "zaručenými" postavami, s klidnou, přesto však jako vždy u Kratochvila živou vypravěčskou dikcí. Materiálem je častá a pro autorovu osobní "anamnézu" asi základní látka: prostor rodinného klanu, ve kterém se líhnou persony se zvláštní larvovitou schopností klamu a zakuklování se v jakýchkoli historických poměrech. (...) Závěrečné stránky jsou psány s tak velebnou sugestivitou, že je až podezřelá. S velkými pojmy je tu zacházeno tak lehce a proklamativně, že působí, jako by byly vypouštěny rovnou z Božích úst, což přece jen od světské literatury neočekáváme.

(...)Stostránkový Truchlivý Bůh je rozhodně umělecky šťastnější než autorův loňský román Noční tango, jenž koketoval s exkluzivně třeštící ilustrací několika tezí. Ústředním, v několika rovinách a četných jemnostech reflektovaným tématem a v posledku i hlavním hrdinou Truchlivého Boha je čas, jeho prožívání, vnímání, plynutí; čas jako lidský fenomén, příběh jako úděl i dar. Čas Boha či kosmu není takto uchopitelný, jejich čas se produkuje věčným trváním či kosmologickým pohybem, kdežto lidský příběh souvisí právě se smrtelností. Ve světle této nemožnosti vyvázat se z pomíjivosti vlastního těla pak nacházíme i ospravedlnění pro dráždivě lechtivé nebo naturalistické momenty Truchlivého Boha - příběhu, který je v díle Jiřího Kratochvila nový tím, že se snaží zvýšit napětí mezi jednoduchostí, zdánlivou banalitou děje a zmnožením jeho možných významů.

(...)Jak tedy budeme Truchlivého Boha chápat? Jenom jako poctu Kunderovi? Jistě ne. Jako román o velkých a malých dějinách, moci a bezmoci, odpovědnosti a neodpovědnosti. A možná hlavně o tom, jak stále živá je minulost, ten "fosilní netvor, který se dokázal kdykoliv znova probudit". Románem Truchlivý Bůh posílil Jiří Kratochvil své výsadní postavení v čele současné české prózy.